CZ DE EN

200 let rosteme
1816 – 2016
Rosteme spolu s vámi
1816 – 2016
Z železáren pod kapotu
1816 – 2016
Co rok, to zkušenost
1816 – 2016
200 let živá firma
1816 – 2016
200. rok oslavte s námi
1816 – 2016
200 let práce pro lidi
1816 – 2016
200 let rosteme
1816 – 2016
Co rok, to zkušenost
1816 – 2016
Z železáren pod kapotu
1816 – 2016
Rosteme spolu s vámi
1816 – 2016
200 let živá firma
1816 – 2016

O Tomáši Plítkovi jste se mohli leccos dozvědět už v letošním únorovém čísle Kovolistů, kde jsme se ho ptali především na jeho profesní život. Už tehdy se ale zmínil o své vášni – skákacích botách. Tento nezvyklý sport si určitě zaslouží víc prostoru než pouze jeden odstavec, proto jsme se rozhodli oslovit Tomáše ještě jednou a požádat ho, aby nám o powerbockingu řekl něco víc.

 

 

 

Tomáši, troufám si říct, že v Třemošnici jsou skákací boty poměrně známou věcí, a to především díky Vám a Vaší popularizaci během sportovních dní Kovolisu, kdy si je mohli naši zaměstnanci vyzkoušet a naučit se základy – udržet stabilitu a proběhnout se na nich. Jak jste se k botám dostal Vy?

Za všechno může můj dlouholetý kamarád a vedoucí našeho týmu Zeli. V roce 2009 měl možnost si boty vyzkoušet a následně si je koupit. Na podzim toho roku jsem s ním jel na Technoparty do Brna, kde byl i workshop se „skákačkama“. Tam jsem je poprvé vyzkoušel, a když jsem se na nich asi za minutu bez problémů udržel, bylo rozhodnuto. V dubnu 2010 jsem si pořídil vlastní a už jsem z nich neslezl.

Jsou pro tento sport nějaká omezení – ať už třeba věková nebo zdravotní?

Věková omezení nejsou žádná. Učili jsme pána něco před sedmdesátkou, stejně jako malé děti. U nich je omezení spíš silové, protože dětské boty mají okolo 4,5 kg a některé děti nemají dost síly v nich chodit. V praxi to znamená, že skokan by měl mít mezi 25-120 kg, což je i rozptyl síly pružin. Co se týče zdravotních omezení, tak nedoporučuji zkoušet boty po větších úrazech kolen, kyčlí nebo páteře.

Pokud se budeme bavit o rekreační verzi tohoto sportu, co všechno na skákacích botách podnikáte? Je možné na nich absolvovat i delší vycházky nebo túry? Jaký by měl být ideální terén? Jaký je Váš osobní rekord?

Posledních pár let se věnujeme hlavně půjčování a propagaci, ale stále si najdeme dost času i na zábavu. Každoročně v dubnu pořádáme akci s názvem „Oprášení“, na kterou k nám jezdí skokani ze všech koutů Čech a kterou zahajujeme skokanskou sezónu. Většinou je na programu nějaký závod skrz město a jeho pamětihodnosti. V loňském roce šli tři naši skokani Pochod Praha Prčice, kde zdolali trať dlouhou 30 km. Ideálním terénem je jakýkoli pevný povrch - asfalt, beton, zámková dlažba, atd. Skákat se dá ale i na trávě nebo v lese, což jsem si sám potvrdil při výletu údolím Doubravy z Bílku do Chotěboře před pěti lety.  V obtížnějším terénu musí být ale člověk více opatrný. Osobní rekordy moc neudržuji, ale kdysi jsem zvládl 170 cm přes laťku. Dnes skáču raději přes lidi.

Co dělá skokan v zimě? Předpokládám, že asi nezahálíte. Trénujete v hale nebo existuje nějaká alternativa na sněhu?

Dle jednoho z hesel našeho týmu „Skáčeme celoročně, ve dne, v noci“ nás zima ani sníh nezastaví J. Neskáče se samozřejmě tolik jako v sezoně, spíš jezdíme lyžovat na hory, ale pokud jsou dobré podmínky, tak chodíme řádit na skákačkách i do sněhu. Jediné, co lze zimě vytknout, je pak delší čas strávený údržbou a čištěním od posypové soli. Dříve jsme experimentovali se zimními tréninky v tělocvičně, ale kvůli malé účasti jsme je zrušili. A venku je to stejně lepší.

Viděla jsem několik videí, na kterých provádí profíci neskutečná salta, přemety, stojky a roznožky. Já, jako člověk s velkým pudem sebezáchovy, si vůbec nedokážu představit, jak se mohou tyto triky učit bez ztrát na životech. Používá se při nácviku triků nějaká speciální výbava nebo zařízení?

Já sice pud sebezáchovy moc silný nemám, ale na salto si také netroufám, i když do molitanu nebo do vody jsem ho zkoušel. Ostatní „nesaltařské“ triky tak náročné nejsou a po troše tréninku je zvládne skoro každý. Nejjednodušší pomůcka pro učení je druhý skokan, který vás třeba podrží za ruce. A asi mi to nebudete věřit, ale to, že spadnete, víte už při odrazu, a tak máte pár vteřin na to si rozmyslet, jak můžete spadnout, aby to bolelo co nejméně. Ti, co skáčou tak dlouho jako my, už ale padají jen výjimečně. A ani úrazy nejsou tak hrozné. Nejhorším úrazem byly jen nějaké odřeniny. Podle nich také poznáte opravdové skokany. Téměř všichni máme na lokti skvrnu z jizvy po odřenině.

Je nějaký sport, ze kterého přechod na skákací boty tolik nebolí? Myslím tím, že v začátcích a při nácviku triků tak často nepadáte, nebo se roznožky a přemety může naučit nakonec každý?

Padání se vám ze začátku určitě nevyhne. Obzvlášť když budete zkoušet, co skákačky dovedou. Základní triky jako hvězdu nebo některou z roznožek se spousta lidí naučí během prvních 20 minut. Samozřejmě, že pokud děláte nějaký jiný sport, kde je důležitá rovnováha, tak to může být i rychleji. Já se třeba věnuji windsurfingu, který je na rovnováhu hodně náročný, takže přechod na skákačky byl pro mě jednoduchý. Dobrá průprava jsou třeba i lyže, snowboard nebo dokonce i kolo.

Co bych měla udělat, pokud bych se powerbockingu chtěla věnovat?

Před nákupem skákacích bot je rozhodně dobré si je nejdřív vyzkoušet pod vedením zkušeného instruktora, kde zjistíte, jak vám to jde a jestli by vás to vůbec bavilo. Pokud už se rozhodnete si skákačky pořídit, tak buď koupit boty nové, anebo z druhé ruky, kde bych ale doporučoval nechat si je zkontrolovat od odborníka kvůli možným vadám, které jako laik nenajdete. Dobré jsou ze začátku určitě chrániče na zápěstí a lokty, případně na kolena, podle typu vázání. Helma úplně potřeba není, ale dětem ji doporučujeme.

Určitě je také dobré najít si někoho k sobě, protože samotného to člověka přestane bavit a nebude se výrazně zlepšovat. V republice je skokanů dost a většina i patří k nějaké organizaci nebo sdružení. My nejvíce spolupracujeme s týmem 7Brno, ale aktivní týmy jsou třeba i v Praze, Ostravě a v Západních Čechách. My působíme hlavně ve Východních Čechách.

Skákací boty jsou u Vás rodinným sportem - v únorovém rozhovoru jste přiznal, že jste právě díky botám poznal svoji manželku. V listopadu se Vám narodil syn, už máte připravené skákací boty i pro něj?

Ono je to trochu složitější. J Když si kamarád Zeli koupil boty, hledal někoho v okolí Chrudimi, kdo by skákal s ním. Přihlásili se mu Sikin a Qewa. Tito tři jsou zakladatelé našeho týmu BOCKujem.cz. Když jsem se pak přidal i já jako čtvrtý člen, jeli jsme zrovna na BOCKemp do Otrokovic, kde si mě Qewa, jak se říká, otypovala a následně mě seznámila se svojí sestrou. No a dnes spolu máme téměř ročního Vojtíška, který, jak doufám, skákačky také jednou zkusí. Připravené je ale zatím nemáme.

Děkuji Vám za rozhovor

Autor: Jana Zemanová

 

© 2011-2015 Kovolis Hedvikov a.s., Veškerá práva vyhrazena | Realizace HezkéWEBY.cz